19 let vztah, 14 let manželství, dvě děti 12 a 13 let. Manželství úplně bez mráčku, žádné hádky, žádné stížnosti. Manžel tolerantní, až flegmatický, celou dobu skvělý manžel, rozkrájel se by se, od miminek pomáhal, nedal najevo absolutně žádnou nespokojenost.
Poslední 2 měsíce nemluvný, přikládala jsem to náročné situaci (umírá mu táta na rakovinu, od diagnozy prognoza pár týdnů). Před týdnem jsem přišla na to, že má 3 měsíce milenku, kolegyni. Osobně jsem je načapala v práci.
S nevěrou se nějak poperu, vím, že je problém v nás obou a chci manželství zachránit, protože nám s holkama opravdu nikdy nic špatného neudělal. Ale něco mu očividně vadilo, své sestře řekl, že už to dlouho nebylo dobré, ale mně nedal najevo absolutně vůbec nic.

Teď se na chvíli odstěhoval na ubytovnu, co mají v práci, moc nekomunikuje, chová se spíš tak, že mám průšvih já. Za prvé vůbec nevím, jak se chovat a za druhé mám silný pocit méněcennosti. Celý život jsem žila pro rodinu, uklízela, vařila, zařizovala, podstrkovala a vlastně jsem to celé dělala špatně. Nenaznačil vůbec nic. Připadám si, že dostávám na zadek řemenem a vůbec nevím za co.
Nevím, jestli mu mám dát druhou šanci, když se ani nesnaží to spravit, nebo mu dát čas a sedět doma sama jak puŤka. A hlavně jestli se nějak změní, co když za 10 let bude další problém, zase nic neřekne a přijde to znovu?