Já tedy za běhu často povídám hodně. Pro sebe, v duchu. Buď si povídám jen sama se sebou, nebo s kýmkoli. Je pravda, že to zpomaluje a ruší koncentraci na běh - třeba došlapování v těžkém terénu. Ale dělám to. Do meditačního stavu se dostávám jenom někdy, při delších bězích po technicky snazších cestách. Případně se maximálně soustředím na běh, když opravdu "honím čas", třeba při závodě.

A taky jsme si kolikrát reálně popovídaly při běhu s dcerou, velmi příjemně, je to fakt dobrá příležitost - běh je určitým způsobem uvolňující, myšlenky historky nápady přicházejí s podobnou lehkostí, otevřeností bez limitů, jako třeba po přiměřeném množství alkoholu. Pro lidi, kteří v pohybu nemají úplnou zálibu, ale chtějí z nějakých důvodů běžet, je pokec cestou fajná věc - než se probere aspoň zlomek toho, co se vynoří, je iks kilometrů pryč

Při prvních společných bězích s dcerou ona na začátku stoupání hlásila-žádala: mami, kopec, historku! A tak jsem něco vyprávěla, aby jí to lépe uteklo, a pak už jsme navazovaly střídavě... však to každý zná, i když třeba ne při běhu. Bych to nezavrhovala.

Mně zas přijdou dost "nepochopitelná" sluchátka. V přírodě se člověk ochudí o ticho a zvuky přírody, ve městě či větším provozu o varování před auty, cyklisty, psy, dětmi z boku... (ostatně i v lese je znám případ, kdy běžkyni se sluchátky zabil padající strom). Ale rozumím tomu, že někdo prostě tu muziku nebo podcasty či co k běhu potřebuje.