renko, já sama si ráda poslechnu názory ostatních a pak si je po svém utřídím a přeberu... a mám dojem, že stejně tak to (zatím) mají i mé děti... každé z nich je jiné a s každým z nich i jinak mluvím, ale všechny mají společné to, že je (opět ZATÍM ) zajímá, co si myslíme já nebo manžel (nebo i další lidé, které vnímají jako nějakým způsobem přínosné)
nikdy jsem teda žádnému z nich neřekla "s touhle holčičkou/chlapečkem by ses kamarádit neměl/a", ale když mi vyprávěly své zážitky s kamarády a zaznělo něco, co mi rozezvučelo zvoneček v hlavě, ptala jsem se jak to vnímají a přidala třeba svůj náhled... třeba když mi syn vyprávěl, jak s kamarádem ve školce by potřebovali sirky, protože postavili domečky pro šmouly a ti tam teď bydlí, ale nechtějí se ukázat a kamarád vymyslel, že by mohli ty domečky zapálit a šmoulové by pak museli vylézt, tak jsme si o tom taky popovídali a upozornila jsem syna, že kamarád má dost nebezpečné nápady a měl by víc přemýšlet o tom, jestli náhodou by takové nápady nepřivodily nějaké nepříjemnosti potěšilo mě, když uznal, že zapálit školkovou zahradu asi není úplně dobrý nápad, zvlášť když si ty šmouly vlastně sami vymysleli (s kamarádem kamarádil dál, ale už bez toho poslušného obdivu - pravda, ono by mu to časem asi došlo i samo, ale je otázka, jestli by to nebylo už tváří v tvář hořícímu křoví )