Pasivní agresi jsem asi zažila naposledy při pochůzkách po doktorech s tatínkem, který již zemřel na onkologické onemocnění.

Za vrchol považuji mladého slovenského lékaře / ta národnost je důležitá/, který nám měl vystavit nějakou žádanku na operaci a byli jsme do krajské nemocnice odesláni z jiného pracoviště ve stejném městě.

Mladý muž měl velmi nepříjemnou náladu, pročítal papíry a velmi se rozčiloval, co po něm jako chceme a proč nás neodoperují na tom druhém pracovišti ? Mluvil velmi rychle slovensky přes roušku / tipuji na vychodniara a jasně jsem viděla, že mu můj 72letý otec prostě nerozumí. Otci nabídli židli, mě ne, stala jsem jakoby lékaři za zády a i když nemám se slovenštinou problém, chytala jsem taky obtížně... Ale završení bylo geniální !
Jak byl rozhořčen, tak se jednu chvíli obrátil na mého otce a řekl: "A že máte rakovinu, víte ? "

No věděl, ale tato horká novinka byla stará pár dnů a ještě ji nezpracoval. V tu ránu jsem viděla, jak otec vypl a už nic neposlouchal. Prostě nechtěl.

Já si tedy vytáhla papír a tužku a psala si všechno, co tam mumlal pod roušku, termíny, kdy a kam v kolik se dostavit apod...
Dvakrát jsem ho zastavila, ať zopakuje, byl naštvaný a dával to najevo tím, že se ke mě ani neotočil tváří a mluvil do PC.

Do teď si vyčítám, že jsem nezareagovala na tu jeho pitomou poznámku, mrzí mě to.
Sestřičce to bylo tak trapné, že se na mě dívala a gestikulovala, ať se nezlobím. No na ni jsme se nezlobila...

Takže za mě - nedívání se do očí při komunikaci / i doprovodu /, jasné a zřetelné sdělení informací, ochota informaci i zopakovat / ve stresu lidé hůř vnímají / a HLAVNĚ - nebýt deb.il...omlouvám se...