Ropucho, já jsem žila u rodičů do 24 let a vůbec mi to nevadilo. Nedělala jsem nic, co by naši nedokázali zkousnout, říct jim, že někam jdu ( a kam) a v kolik se vrátím, aby neměli strach, to mi připadalo normální. Nikdy jsem neměla choutky pořádat doma mejdan, nebo se někde do rána opíjet nebo spát s klukama. Naši po mě nic nechtěli, byli rádi, že v pohodě studuju, měla jsem dobré známky na SŠ i VŠ. S mým BM jsme se vídali každý den ve škole a ve volném čase jsme chodili na výlety a do kina, občas na koncert. Doma jsme se moc nenavštěvovali. Poslední rok u našich jsem už byla vdaná, chodila do práce a BM byl na vojně. Naši nechtěli žádný příspěvek na domácnost, ať si radši šetřím. Koupila jsem si nádobí, peřiny, povlečení, utěrky, ručníky, neměla jsem žádné věno, tak jsem si to postupně koupila z výdělku. Když se BM vrátil z vojny, přestěhovali jsme se do nového bytu. Pamatuju si, že to bylo 5. října. Těšila jsem se, až budeme bydlet spolu, ale nebyl to žádný útěk od našich, stejně jsme k rodičům chodili každý víkend na oběd.