V sousedských přích je na prvním místě domluva. Jenže...Vše ostatní je až na dalších místech. Umím si představit, jak voláte ve čtyři ráno policajty na bouchání kuličkama
Pro ně dobrej materiál do vtipných historek ze služby.
V této situaci vidím hodně problematického:
- policie nebude opakovaně jezdit řešit bouchání kuličkama nebo skákání postiženým dítětem
- rodičům to nepřijde jako něco k řešení, naopak jsou to normální projevy jejich dítěte, které potřebuje ke zklidnění
- v bytě rodičů dítěte tyto zvuky nejsou rušivé
- rodiče nedokáží chování dítěte korigovat
- jste v tom sami, protože nikoho jiného v domě to neruší
- budete za magory, kterým vadí kraviny nebo za necity nebo za neurotiky nebo za šikanéry (bouchání smetákem, zvonění)
- časem se z vás ti neurotici stanou
- druhá strana - tedy rodiče, musí chtít řešit. Druhá strana - tedy rodiče, musí být schopni to řešit. To samé platí o majiteli bytu.
- pokud jim chcete nějak pomoci situaci řešit, musí s tím být v souladu (koberec, pomoc s dcerou)
- všechno musí být dlouhodobé, stabilní a efektivní
Výše uvedené věci nejsou jen na vás. Na vás může být: odhlučnění bytu, zkusit si zvyknout, spát se špunty či sluchátky, spát jinde, začít užívat návykové látky, získat podporu od ostatních sousedů, jednat s majitelem bytu, čekat, jak se situace vyvine - nic netrvá věčně, zbláznit se, jít někoho zabít, hledat řešení s rodiči, hledat si jiné bydlení...
Bydlet s lidma nablízku je prostě náročné, protože velmi často jsou ostatní lidi lidem ukradený. Už jsem bydlela na víc místech a vždycky tam byl nějaký kretén, který mě rušil a ještě si na tom zakládal. A nemoci se opakovaně vyspat ve svém domově je prostě