Líto mi jich není skoro nikdy, jsou to jen peníze. Jen snad pokud o nějaké přijdu vlastní blbostí (pokuta za rychlost, penále, vyhozené jídlo - tam mne teda víc štve to jídlo). Pokud jsme jich měli omezené množství, preferovali jsme děti a jejich vzdělání (ať formální nebo třeba sport) před nákupem co já vím nového nábytku, dražšího oblečení nebo třeba knih. Dnes žijeme pohodlně a nejmarkantnější je asi preference soukromí a pohodlí před drahými auty či značkovým oblečením, šperky nebo designovým nábytkem, spoustu peněz vrazím do zahrady, ty určitě nedokážu vytáhnout ze zpět ve formě zeleniny, dotuju vlastní neziskovku, rozmazluju zvířata, manžela a vnoučata. Utrácíme za kulturu - já knihy, manžel rockové koncerty, oba za výtvarné umění. Rádi cestujeme, ale jezdíme hodně low cost. Do doby před covidem než abych se v něčem, co jsem chtěla, uskromnila, raději jsem víc vydělala. Manžel měl tendence spíš šetřit. Teď si víc vážím času a přemýšlím, jak to udělat, abych musela vyděláváním peněz strávit co nejkratší dobu. Jo, není mi líto peněz za brýle - ne že bych měla desatery, ale loni na vánoce jsem si pořídila v kvalitním multifokálu i sluneční brýle, ale jsem kancelářská krysa, očních vad mám jak do muzea a odmítám (na rozdíl od manžela) padesátkrát za den hledat opačné brýle než mám na očích.