Musím říct, že ne úplně zle. Zpočátku bylo slzavé údolí, bylo to fakt hodně náročný pro obě strany. Každý večer si voláme a situace už je klidnější, dcera to vzala jako fakt, že je prostě potřeba tam být, mám pocit, že to bere jako takovou šanci se odrazit a vydat lepším směrem, snaží se. Po 3 dnech nemůžu samozřejmě posoudit, jestli to bude přínosné, ale aspoň o svých problémech s někým mluví a snaží se hledat řešení. Příští týden plánuji zavolat paní doktorce, resp. panu primáři, protože dcera říkala, že ten byl nakloněn tomu, aby ten pobyt tam byl kratší. Beru to s rezervou, protože je mi jasné, že si z toho rozhovoru vybere to, s čím souzní, ale základ snad nebude úplně mimo. Říkala, že jí začali dávat léky, tak musím pozjišŤovat, co a jak.