Od dětství mívám pocit, že realita není reálná, že je to jen sen, buď sen mé mámy, která je ještě dítě a zdá se jí o vlastních dětech nebo možná babičky o vnoučatech... Nebo někoho úplně jiného... A možná i můj sen, přičemž realita je nějaká úplně jiná... Taky vždycky po probuzení musím chvilku přemýšlet, které teď a tady to vlastně je... Kdysi jsem četla nějakou povídku (Bradbury?), o tom, že když člověk spí, otevírá v mysli dveře a při probuzení musí být opatrný, aby se trefil zpět do těch správných - měla jsem u toho silný pocit osvícení nebo jak to říct, takové to "ano, přesně tak to přece je"... A ano, někdy je ten pocit nereálného přímo hmatatelný...