To, že já jsem já, mi nikdy nepřipadalo divné, ale byla jsem s tím od začátku nějak ztotožněná. Kamarádce třeba pořád vrtalo v hlavě, jak se stalo, že zrovna ona je ona, že se narodila svým rodičům, v téhle době, v téhle zemi. To mi taky nepřipadalo divné, vždy jsem věděla, že kdybych se narodila jinde, jindy, někomu jinému, nebyla bych to já, vůbec bych neexistovala. Je pravda, že kamarádka časem dospěla k víře na reinkarnaci a v to, že duše si vybírá, komu se narodí. Já zas časem dospěla k tomu, že žádná nesmrtelnost duše neexistuje, že je jen lidské vědomí jako produkt lidského mozku a se smrtí zanikne a tak, jako nebylo předtím, tak nebude už nikdy potom.