Dnes jsme s dcerou narazily v čítance na text o sochaři Stanislavu Rolínkovi, kterak sochal sochu Masaryka v nadživotní velikosti a dcera se mě zeptala, zda jsem Masaryka jako prezidenta zažila...
Mno... vysvětlily jsme si tedy, kdo Masaryka zažil, kdo ne a já jsem si vzpomněla, jak mi děda vyprávěl, že jako malí ve škole recitovali:

Náš tatíčku Masaryku, tady na obrázku,
my dětičky slibujeme poslušnost a lásku,
nebudeme nikdy lhát, budeme si pěkně hrát,
abys nás měl taky rád.

Ale vykládejte to dítěti, které zažilo prezidenta, jakého zažilo, a ani ty obrázky ve třídách už nepamatuje.

Odkdy ty obrázky vlastně ve třídách nejsou? To snad ještě není takový pravěk, ne?