Ve mně se tenkrát mísila radost ale trochu i obavy. Radost z toho, že to soudruzi nemají na věčné časy. A obavy z toho, kam se vývoj nakonec bude ubírat a jak to zvládneme. Už tehdy mi docházelo, že to nebude Ráj na Zemi a že svoboda znamená i odpovědnost. Ale dopadlo to docela dobře.

Jsem ráda, že mě změna režimu zastihla ještě v poměrně mladém věku.
A nechápu moje vrstevníky a starší lidi, kteým se po té době stýská. I moji rodiče, kteří už nemohli využít všech příležitostí nové doby a k řadě věcí byli dost kritičtí uznávali, že se mají líp, než by se měli za komunistů.

A za mě: máme se opravdu líp, a nemyslím jen materiálně.