Evelyn, "nedostatku zboží, třeba ovoce, už si všimnout mohla." Já jsem si sice byla vědoma i jako dítě, že něčeho materiálního mám méně, než bych si přála, ale považovala jsem to za normální, nikoli za chybu režimu.
Obecně to vlastně tak je: člověk prostě nemůže mít všechno. Samozřejmě jako starší jsem už chápala, že neschopnost vlády zajistit plánovaným hospodářstvím dostatek toaleťáku a vložek je neschopnost vlády a nepoužitelnost pětiletého plánování k zajištění přiměřeného množství čehokoli.

Co se týká dvojího života - co se říká doma a co "veřejně" mi jako dítěti přišlo také normální. Autorita něco chce, nějaké chování, a ti, co mají "poslouchat" na to perou, a jenom se tváří, že jsou poslušní, aby unikli trestu - bylo to tak ve školce, ve škole, na silnici, ... u někoho i v rodině. Netušila jsem, že je možné být zajedno s vládou státu, stejně jako nešlo být zajedno se souškou ze školky, která chtěla, abych po o spala.

EDIT: prostě na komunisty se nadávalo, stejně jako se nadávalo na učitelky a šéfy. To byl tedy můj dětský pohled.