já ji mívala hodně ráda, zrovna morituri byla moje oblíbená, hrával ji na kytaru hlavně jeden z našich instruktorů, v té době zřejmě trochu hipík a mánička - dlouhé vlasy, studoval na vš v praze a občas trochu voněl trávou, nedá se říct, že bych do něj byla zamilovaná (jako některé kamarádky), ale spíš jsem tak nějak toužila být jím, znát ten velký svět a mít ve všem tak jasno a nádherně zpíval a znělo to tak smutně a tklivě a naléhavě... jako malá jsem vnímala hlavně tu atmosféru toho marného vzdoru a vědomí, že stejně nic neuděláš a po té cestě půjdeš a vlastně ten konec je jediné vysvobození... měla jsem ohromný smysl pro drama a milovala "trpké konce" románů