V půlce prvních let 21. stol jsem byl na konferenci pořádané studentkami sociálních a teologických oborů Evangelikáního teologického semináře (VOŠka vychovávající pracovníky, kazatele a sociální pracovníky blízké malým protestantským církvím jako je Církev bratrská, baptisti, ...). Myslím, že se jmenovala nějak jako Nejsme všechny stejné. Nejčestnější host tam byla jakási ředitelka think-tanku britských konzervativců.

Důležitý důraz byl na to, že požadavky a představy žen o work-life balance jsou hodně pestré.

Jedna skupina chtěla maximální možnost kariéry v nejlepším slova smyslu, žádné platové gapy, žádné skleněné stropy, prostředí ve vedení i v politice přijatelnější pro ženy, někdy i kvóty.

Druhá skupina na druhém konci spektra chtěla, aby byla oceněna i práce ve velkých rodinách s mnoha dětmi, budování domova, rodiny, existovalo kvalitní důchodové pojištění žen v domácnosti.

A ta největší skupina mezi samozřejmě měla něco z požadavků obou skupin + kvalitní a pestrá nabídka podporovaného hlídání/výchovy dětí (školky, soukromé, lesní, mateřské kluby, podpora babiček a dědečků, spoluhlídání, podpora au-pair, ...). Podpora zkrácených a sdílených úvazků. A taky společné důchodové pojištění manželů/rodičů dítěte. A samozřejmě započtení plateb dětí na důchod rodičů (částečná zásluhovost).

Byly tam i socioložky, které přednášely nějaký výzkum, že u péče o děti do 3 let opravdu vzniká určitý nárůst sociálně-psychologických problémů dětí, pokud je maminka v práci více jak na půlúvazek. Snad opět z té Británie.

Paní konzervativní ředitelka tam myslím opravdu upozorňovala na nebezpečí diskriminace žen na pracovním trhu, pokud máme tak dlouhou mateřskou + OČR. Nicméně navrhovala jednak částečné čerpání otcem a také to, aby 4. rok byl rezerva, která lze vyčerpat v případě problémů dítěte v nějakých rozumných celcích např. do 10. let dítěte,