Já jsem taky šťastná, že už to nemusím řešit. Se svým jediným, vymodleným dítětem jsem si užila několik úžasných, klidných a naplněných let doma. Bylo to nejšťastnější a nejsmyluplnější období mého života, které bych nevymněnila za nic na světě. Dítě bylo též šťastné, dostalo vrchovatě to, co v té době evidentně potřebovalo (mám na mysli moje konktétní dítě) a myslím, že z toho oba dva čerpáme i v dalším životě a v našem vzájemném vtahu. (A vážím si toho, že nám to bylo umožněno a nemusela jsem řešit existenční problémy. Je mi jasné, že vždycky to tak nejde.)