Dítě jsem řvát nikdy nenechala, to bych šla hned. Řvaní mě vzchopilo okamžitě. Ale on z hladu v tom roce, dvou už neřval a tu hodinu počkal a z toho, že by chtěl jít ven, už vůbec ne. Nebyla jsem zvyklá se pořád do něčeho nutit a být vysílená z toho, že přestanu koukat do blba a pustím pračku a myčku. A jak jsem byla na nervy, tak jsem na ty děti neměla moc trpělivosti. V normálním režimu, tak jsme na děti milá a trávím s nimi čas, hraju si, venuju se, čtu jim a baví mě to, ale to všechno šlo jen s čím dál tím větším sebezapřením nebo vůbec. Nicméně provozně postaráno o ně bylo vždycky dobře, byli nakrmení, obstaraní, čiště oblečení. Je dost možný, že na to i nostalgicky vzpomínají, ale mě to prostě strašlivě nesedlo.

S dalším dítětem jsem pak byla hned od porodu nějakou zakázku jako OSVČ, dělala jsem z domova a bylo to dobrý. Troufnu si říct, že asi lepší pro všechny. Měla jsem režim a povinnosti, a bez obtíží jsem dokázala fungovat v domácnosti, chodit na procházky s kočárkem a se starším pro kešky a na hřiště a vůbec dělat s nimi spoustu věci s radostí a bez pocitu nechuti a obrovské oběti.