No, u nás v rodině bylo losování požehnáním. Protože jednak spolu s cenovým limitem na dárek zmírnilo hodně velký rozdíl ve finančních možnostech dárců a druhak v té rodině o emoce nešlo, dárky se vybíraly "aby byly" a fakt to nebylo tak, že by někdo dával nějaké srdcovky. To tak možná já a můj muž. Vím, co myslíš, s těmi nápady pro druhé, taky jsem to tak měla, že mě napadlo dárek třeba pro někoho jiného, ale zase polámat si hlavu a vymyslet dle losu - proč ne. Je to jako výstup z komfortní zóny . Navíc bys to musela vidět bez toho omezení - mega hluk, všichni mluví jeden přes druhého, dárky se rozbalují v šíleném tempu, netušíš, co kdo dostal, papíry se trhají jak v americkým filmu, třeba pro synovce vyberu knížku - dám si záležet, má v názvu jeho jméno nebo je podle jeho zájmu - on to rozbalí a okamžitě odkládá za sebe, jeho rodiče u něj nejsou že by řekli podívejme se, co jsi dostal, hele...pak tě to dárkování prostě nebaví. Já to z domova takhle neznala :-/.