To já v dětství upřímně nenáviděla, jak mě sledují, když rozbaluju dárek a musím povinně jásat pro potěšení druhých. Poděkovat, to jo, k tomu děti vedu, ale ne k falešnému divadlu. Zas ale třeba umím poděkovat: zrovna tu knížku čteme, moc ho baví....

Navíc nejlepší dárky byly od strejdy. Moje máma se vždycky neudržela a řekla "to je ale blbost" nebo "na to jsou ještě malý". Nebo pohoršeně "ježiš, to bylo drahý", takže měl z toho člověk podivnej pocit, radovat se z něčeho, co matka neschvaluje.

Takže: díky, strejdo!