Jak u koho.

U mého (velmi inteligentního) muže mě sere nejčastěji jeho názor, že každý, kdo je nemocný, to dělá proto, že se chce flákat v práci.

Přičemž nepopírám, že i já znám spoustu lidí, kteří se umí prostě "hodit marod" a spoustu lékařů, kteří to "kryjí". Ale to je jeho téměř automatická odpověď téměř u každého našeho rozhovoru o někom, kdo je nemocný (příp. i v nemocnici). Prostě nerozlišuje, jestli je ten člověk "ten typ", co zdravotní problémy bez obtíží fixluje a není mu trapné být marod klidně i pár měsíců, nebo jestli je to dříč, který třeba v životě nemarodil a teď ho něco skolilo... Neříká to samozřejmě jim do očí, prostě když se o někom doma bavíme...

Párkrát jsem už na něj vyjela.


A ano, názor, že "když si uklidíš v duši", "někomu odpustíš"..., tak se vyléčíš z rakoviny, tak to taky špatně snáším, ale je fakt, že taky neznám nikoho, kdo by to někomu řekl do očí, spíš zase je to v rozhovoru já -někdo o někom třetí... Ale to těm lidem nevymlouvám, byť já si to nemyslím... (resp. myslím si, že člověk při smrtelné chorobě by měl si uklidit v životě, i příp. poodpouštět atd., protože holt v tu dobu už často vnímá jako důležité něco jiného, než dřív ... ale nemyslím si, že tou rakovinou onemocněl, protože má něco na duši - to má konec konců každej ...)

Taky teda nesnáším, když se z grázlů dělají hrdinové (třeba ze zločinců "filmové hvězdy") - nikdy se nedívám na filmy, kde je zločin "oslavován", kde jsou zloději v podstatě hlavní-kladní hrdinové a tak.

No, a pak nesnáším jakoukoli paušalizaci (každej ... je ...).