terapeutko,
je mi z toho úplně špatně - zvlášť když dítě doma funguje... tj. zjevně není chyba v dítěti, ale v systému - do kterého nepasuje a s kterým není schopné fungovat.
Osobně vidím jediné řešení - a to dítě ze systému vyjmout, dřív, než ho systém zničí - jestli počítám dobře, tak ještě pořád by mohl mít domácí vzdělávání - nechat ho doma, všichni se vydýchat a vymotat z nánosů všech možných školních problémů a pak začít znovu.

My jsme vzali aspíka ze školy v sedmé třídě, do osmnácti jel virtuální vzdělávání, teď je na univerzitě na prestižní stipendium (na které musel - kromě výborného prospěchu a výborných výsledků státních testů - absolvovat pohovory atd.) - to píšu proto, abych upřesnila to, že ani nebyl pozadu ve vzdělávání, ani v sociálních dovednostech. Nicméně těch skoro šest let doma mu dalo čas dospět - bez toho, že by nad ním stála nějaká úča a dusila ho kvůli každé kravině... (učitelkám se omlouvám - první stupeň byl fantastický, učitelky vzdělané, schopné a ochotné vycházet s nestandardním dítětem - druhý stupeň byl v duchu "ať jde do zvláštní školy / ústavu, když potřebuje zvláštní péči"). Bohužel tenhle přístup druhého stupně se nám nepodařilo nijak změnit / zlomit, fakt bylo jediné řešení dítě z toho vzít.