Dík za článek. Pak si ho přečtu.

Až na základě toho rozhovoru s Ellí mi došlo, jaké je štěstí v neštěstí, že můj bratr (autista s mentálním postižením) nemá žádné výkyvy nálad a žádnou agresivitu.

Po pravdě mi vždycky přišlo takový na houby, že nemá prakticky zájem o jiné lidi a naprojevuje k nim žádné emoce. Pečovatel pak nemá uspokojení z interakce, protože tam chybí odezva. Vysílá, ale je to jednosměrka a zpět nic nepřijde.

Doteď mi vlastně nedocvaklo, jak velká komplikace je nestálost nálady. Brácha nic takového nemá a jak skoro vůbec nedává najevo emoce, tak funguje naprosto předvídatelně a ovladatelně. Člověk si s ním sice moc nepokecá, ale je to s ním vlastně jednoduchý. Může třeba pracovat v chráněné dílně a nehrozí, že by ho nechtěli. Úplně se stydím, že mi ani nedošlo, jaké máme vlastně štěstí, a jak strašně komplikovaný a složitý to celý může být.

Na Ellí myslím a doufám, že se to nějak vyřeší, protože ta situace je fakt hrozná.