Znám, našla jsem onehdá kolegyni chlapa na inzerát, když ovdověla. Bylo jí asi padesát dva a jemu lehce přes šedesát. Nebydleli spolu, jen se navštěvovali, chodili za kultůrou, jezdili na jeho chalupu. Byli spolu asi až do jeho smrti, ale pořád se dohadovali a "rozcházeli", řešili majetky a děti, které neměly společné, nevím no. Taková z nouze ctnost.

Moje máma a babička zůstaly po čtyřicítce samy a už chlapa nenašly, asi ani moc nechtěly. Ale kontaktů měly spoustu, obě byly strašně činorodé, miliony známých, pořád někde jezdily a trajdaly. Mám pocit, že nejvíc se takový starší lidi daji dohromady s někým, koho už znají z minulosti, třeba tam někdy už bylo nějaké jiskření nebo nejsou úplně cizí (sousedi, kamarádi, kamarádi kamarádů, partnerů, spolužáci...).
A co si budeme dámy namlouvat, ti chlapi fakt touží po mladicích, své stárnutí si vůbec nepřipouští a přece nebudou se starou "brécou" (ač staří dědci).
Mám v práci opuštěné kolegyně padesát plus a taky se nechytaji, i když jedna teda "lovila" fest
Já jsem vždycky říkala, že bych sama být nemohla, ale když to vidím mou dnešní optikou, asi bych po padesátce na nějaké milostné či partnerské vztahy taky už rezignovala.