Já dostala mončičáka od bráchy, který ho přivezl odněkud ze zahraničí, odhaduju, že z Ruska, kam občas jezdil na služebky. Jestli se dal koupit u nás, netuším, ale naši na něj rozhodně neměli. Dostala jsem žlutého, pískal. Ale na statusu mi to nijak nepřidalo, i když v té době moc mých spolužáků mončičáka nemělo. Mám pocit, že ani oni netušili, že kdo má mončičáka, je někdo .

Céčka jsem měla a mám je pořád. Vytvářela jsem z nich závěsy a nástěnné obrazy. Čáru jsem hrála jen o ty, o které jsem nestála.

Digitálky jsem dostala od své tety, která měla nějaké kontakty na Vietnamce, co je k nám vozili, takové malé, jednotlačítkové, jen obdélníček s displeyem, kde se dal zobrazit datum nebo čas. Toužila jsem po klasických, čtyřtlačítkových, s kovovým páskem, se stopkami a budíkem, ale to bylo mimo naše možnosti.