Do kina jsem chodila od dětství. Na odpolední dětská představení za 1-Kč. Chodila tam vždycky taková malá snědá babička - sama, a seděla na tom samém místě. Vlídně se usmívala, jakoby si vybírala, které dítě si zavře, vykrmí a následně upeče.
Do kina jsem chodila hodně a často. Pokud jsem sehnala lístky. Lístky jsme si zamlouvali nebo museli stát dlouhatánskou frontu a klepat se, zda lístek bude. Dost často bylo natřískané kino, lidé seděli i na schodech či stáli. Uvaděčka svítila baterkou a napomínala neukázněné. Kino bylo v každé vesnici. Jó, to byly časy.
Teď už do kina nechodím. Někdy tam byla zima, někdy tak málo lidí, že se nehrálo, někdy tak moc lidí, že jsem půlku filmu neslyšela, někdy to řvalo tak, že jsem neslyšela po kině... Už mě kino nějak neba, navíc bych musela někam jet a pak být třeba zklamaná. Na filmy mám vkus náročného filmového diváka a poslední dobou bylo lepší si filmy nejprve prověřit a pak pustit v klidu a teple domova.