Když vy to berete moc rozumově. Přijde mi, že člověk může druhého mít prostě rád, i když se to zjevně "nevyplácí".

Jinak se docela divím, že se tu ještě nikdo nepřidal s obdobnou historkou, kdy zasklil vyzvednutí dítěte ze zájezdu, tábora...

Možná už jsem to tu psala, ale máme v rodině dvojhistorku. Můj táta je stejně jako já (po něm) velmi spolehlivá, dochvilná osoba, jsme systematičtí, racionální, organizovaní. Přesto mě táta nevyzvedl po návratu z tábora od autobusu, jelikož měl za to, že končíme v sobotu, jenže tábor byl jen do čtvrtka. V době bez mobilních telefonů to byla docela hoňka pro vedoucí nějak se dobrat rodičů bylo mi 9.

A mně se to jako matce stalo úplně stejně (jen návrat jsem spletla snad jen o den, ne o dva, ale to už je jedno), a synovi bylo 12. Mobily v permanenci marně, protože jsem měla náročný pracovní den s několikahodinovým jednáním, kde mobil vypnutý. Nakonec si syna odvezli z rozdávacího místa zpět na tábořiště, kde pak pomáhal tábor bourat-skládat. Moc si to užil, prej nejlepší zážitek tábora Jela jsem pro něj až druhý den (byl někde na druhém konci republiky v lese, dojezd něco jako "pak po žluté turistické značce asi 1,5 km a za lávkou vpravo přes louku"), na noc to nemělo už smysl.

Ani já ani táta jsme nebyli po iks nočních, jen normálně pracovně, rodinně a zájmově vytížení. Stalo se. Omluvili jsme se, všichni v pohodě.