Také bych to řešila, a to ihned, nicméně začala bych prvním nejmenším krokem, a to jednáním s daným učitelem. Zkusila bych se na něj obrátit a jednat jako dospělý s dospělým s nadějí, že to vyjde. Tj. zatím bych určitě nic nenahrávala. Chtěla bych vědět, co tedy od syna chce, jak ho máme (syna) podpořit, cílem je přece, aby došel úspěšně k maturitě a pak ji i zvládnul. Můžeme na tom nějak spolupracovat - všichni? Chtěla bych toho učitele poznat dříve, než si půjdu stěžovat nebo začnu dělat nějaké jiné kroky. Dobrá je myslím poznámka o případném zapojení muže, je fakt, že někteří chlapi lépe reagují na otce.
Syna bych se snažila podpořit, jak jen to jde, ocenila bych jeho úsilí, i když zatím neuspěl.
Můj muž je bývalý vrcholový sportovec a zažil na SŠ něco podobného, toho zase potápěla češtinářka, dodnes recituje nějaké básně, které se musel učit.
Osobně si myslím, že už ten signál, že se jako rodič jdu zeptat, co se děje, by mohl učitele zase vrátit do hranic přijatelného chování - dáš najevo, že vnímáš, že něco není v pořádku a nenecháváš to být.