Mezi alkoholem jsem vyrostla a vlastně mi přišlo úplně normální, že se všude pije. Dlouho jsem k tomu měla odpor, stejně jsem pak od patnácti pila stylem jedno tří- až pětipivo za večer s partou, občas poslán na návštěvu panáček. Ale to bylo mimo rodičovský dozor. Zato jako malá, nedělní náročný oběd, pivo se muselo, přece to nemůžeš spláchnout čajem nebo limonadou a samotná voda byla fuj. Oslava, přípitek, bez alkoholu to nejde. První dovolená v Bulharsku, povinně ráno panák Becherovky, to se muselo, protože jinak bychom prý celý pobyt měli střevní potíže. Stejně jsme měli a Becherovku od té doby nemůžu ani cítit. Přesto se vypěstovaný odpor k alkoholu změnil ve chvíli, kdy jsem už alkohol nemusela, ale jen mohla.
Alkoholici mě v životě provázeli dlouho, než jsem zjistila, že to opravdu normální není a že to tak není ve všech rodinách. A sama jsem pak přestala pít úplně. Dětem alkohol nedémonizuji. Říkám jim, že když už, tak ať nepijí žádné patoky a dobrého pomálu. Chtěly zjistit, jak tedy chutná dobré víno, dostaly tedy na štědrovečerní večeři každá sklenku. Nedělám si iluze, že do 18 nebudou pít vůbec. Resp. starší se i svěřila, že se občas s kamarády napojí.
Mládež má pořád k alkoholu vcelku pozitivní vztah, ale řekla bych, že už ne tolik, jako to bylo za mého mládí, kdy kdo nepil, tak byl skoro podezřelý, divný a nudný. Aspoň trochu berou, že někdo nemusí pít vůbec. A berou ho i s respektem.