Rodila jsem u apolináře 26.3.05 císařským řezem svoje první miminko. Na oddělení šestinedělí (P5) působila v době mé hospitalizace celá řada ženských i dětských sester (které se mi bohužel absolutně pletly, to se všem dotyčným omlouvám), a také laktační poradkyně paní (nebo slečna) Vodičková (doufám že nepletu jméno). Když čtu kritiky na adresu dětských sester, musím konstatovat -byť je mi jasné že budu nepopulární- že věci nejsou černé nebo bílé, tj. že na kvalitě vztahu se podílejí obě strany, tj.sestra i pacient (v tomto případě maminka).Já jsem sama nikdy nezažila ani neviděla, že by sestry na někoho "řvaly" nebo se chovaly jinak nepatřičně.
Vzhledem k tomu, že jsem sama představitel "pomáhající profese", vidím jednoznačně úskalí, které v sobě toto povolání skýtá: být neustále naprosto bezchybný, milý, vstřícný a dobře naladěný (a k tomu ještě samozřejmě odborně zdatný). Teoreticky vzato by ale podle této logiky lékař, sestra atd. měli mít "nárok" na spolupracující, klidné a vyrovnané pacienty, nebo ne? A tady zrovna pochybuji, že tomu tak vždy je. Možná je dobré si při kritikách (které by mimochodem měly být adresné, konkrétní a konstruktivní) uvědomit, že i tento pracovník je člověk jako já, tj. má své klady i zápory.
Netvrdím, že práci dětských sester nelze zlepšovat. Já vidím jako hlavní zejména fakt, že je třeba dodat matkám JISTOTU, a to zejména prvorodičkám. Sdílím názor, že dítě je tak jisté, jak je jistá jeho matka.
Čili se mi jeví jako méně vhodné formulace typu: přikládejte ho takhle, takhle je to špatně, nebo nedržte ho takto, nebo nepokládejte dítě na svoji infekční postel (to jsou věci, kterí matku znejistí, v mém případě spíš podráždí :-))...nýbrž bych jako vhodnější viděla výroky typu: děláte to dobře, možná můžete zkusit toto, třeba vám to oběma bude lépe vyhovovat, vyzkoušejte si, co je pro vás nejlepší, máme zkušenosti s tím a tím...Podle mého názoru je hlavní problém vztahu "maminky - dětské sestry" ve vzájemné!! komunikaci.
Zde musím spradvedlivě ocenit právě laktační poradkyni paní´nebo slečnu Vodičkovou, pro její psychologický takt, s jakým přistupuje k maminkám.Svým přístupem přesně postihuje podstatu věci, a to dodat matkám sebevědomí a jistotu v péči o dítě.
Když přemýšlím o svém porodu a následném pobytu u apolináře, tak musím říci, že se mi tam líbilo a ráda na to vzpomínám, a doufám, že se tam ještě nejméně jednou vrátím pro dalšího potomka.