Holky, jsem matka. Potrat jsem NEprodělala. A asi bych se i těžce rozhodovala na něj jít.
Nicméně si už v mém věku nedovoluju soudit téměř nikoho, kdo se tak rozhodl (výjimky mám u "zničila bych si figuru" a podobně). A nějak odžít, prožít, zpracovat a naložit s tou situací mi přijde lepší, než dělat že nic. I když i to je reakce. Empatie vůči dítěti - to jde proti sobě, ne? V případě takového rozhodnutí. Já nevím, jak se cítila. Třeba je fakt magor. Ale řekla bych, že jsou situace, kdy takřka jakákoliv reakce je prostě ok. Od popření, až po obřady a já nevím co.