"my vnímali problém s literaturou, hudbou, znali jsme zakázané autory, věděli jsme.........,že si nesmíme pouštět pusu na špacír, abychom nepůsobili rodičům potíže... mluvím o osmdesátých letech, o náhledu dětí"

Rose, já v 80. letech nevěděla ani ten problém s literaturou, hudbou ani s ničím jiným. Do 89 jsem vůbec netušila, že je u nás něco špatně, resp jinak než v jiných státech. Netušila jsem ani to, že si nemám pouštět hubu na špacír. Všechno, co jsme něměli vedět, se u nás úmyslně řešilo v cizích jazycích, kterým jsme nerozuměli. Naši spolu mluvili cizími jazyky a televize, rádio a zakázené knihy taky byly jen cizojazyčně. Skrz ty jazyky u nás doma vládla naprosto nemilosrdná cenzura. Akorát nedomysleli, že vyslepičím ve školce, že se u nás poslouchá výhradně rakouské rádio, ale nic z toho nebylo.

Asi jsem byla prostě za debila. Nebo jsi trochu starší, že ti to docházelo. Nobo jsem možná byla fakt absolutně nedůvtipná. Pamatuju, že má nejlepší kamarádka chodila na "tajně" na kroužek náboženství do místního kostela. Já vůbec nevěděla, proč tajně, a co je na tom. Zkrátka kroužek. Bylo mi sedm a pochopení nula..