dooly, určitě záleželo i na osobních zkušenostech rodiny... u nás babiččina rodina sice přišla o statek, ale pradědečka nechali dál se starat o (pak už) družstevní koně, na lidské úrovni asi nijak nestrádali, babička byla spíš ráda, že se o hospodářství nemusí starat (resp. tou dobou už se asi stejně přesunula s dědou do města, myslím, že nějakou dobu ještě jezdili vypomáhat a zbavit se práce v hospodářství bylo pro ni spíš vykoupení, nesnášela to)... dědečkova rodina byla hodně chudá, neměli nic, po válce se přesunuli ze šumavy do polabí, kde dostali nějaký domek a sad po odsunutých němcích... z máminy strany stihla babička většinu prošustrovat, než by jim to stačili vzít...
nějaké ty represe pocítil spíš pak táta už jako voják, kdy mu dodatečně uškodilo, že byl v lybii a když pak přišel kontráš a chtěl nějaké informace, máma s ním vyrazila dveře pěkně zhurta a s jiskrou takže jsme spíš věděli o podobných bojůvkách, kdy táta musel na výslechy a podobně - ovšem na druhou stranu asi to proběhlo poměrně civilizovaně, následky se nesly spíš v duchu zaraženého postupu, zamítnutí stěhování a podobně...