Mně bylo v 68. 9 let a o politiku jsem se nezajímala. Jasně, že jsem viděla tanky v ulicích, četla hesla na zdech Dubček, Svoboda, Jdi domů Ivane a nenáviděla Rusáky jako všichni tehdy. O 50. letech jsem věděla zběžně, že to byla těžká doba. Pak mi podrobnosti řekl můj BM, jehož rodinu komunisté celkem pronásledovali, strýc byl zavřený, vzali jim pole, tatínka chtěli vyhodit z medicíny, že je z kulacke rodiny, naštěstí tam měl nějakého zastánce. Já nevěděla ani o Miladě Horákové, ani o jáchymovských dolech, to jsme se neučili a naší o tom doma nemluvili. O západě jsem věděla, že tam mají plno zboží, točí dobré filmy, hraje se tam dobrá muzika, vycházejí tam knížky, které u nás ne, ale byla jsem naočkovaná naší propagandou, že jsou tam nezaměstnaní a chudí. Ve své naivitě jsem si myslela, že se k sobě postupně bude Západ i Východ přibližovat, u nás že povolí cenzura, bude se moct cestovat, bude povoleno drobné podnikání a na Západě zas bude sociální spravedlnost a postupně ty dva režimy kapitalismus i socialismus splynou v jeden sociálně spravedlivý, ale životaschopný systém. Viděla jsem to tak za 50-100 let. Pak jsem v praktickém životě ale došla k názoru, že náš systém je totálně nereformovatelný, ale to už byla 80. léta a pak přišla revoluce.