Sedmi, já byla zvyklá fungovat s dětma, doma jsem měla na starosti o hodně mladší souruzence, k dětem jsem měla hodně blízko...a jo, otáčeli jsme se dost.
Naši moc nefungovali, otčím určitě nechtěl doma moje dítě a měli vlastní svoje ještě dost malé, tchán nám sehnal parcelu a zařídil manželovi tu náhradní službu a přispěl velkou radou a mennší pomocí při stavbě domu...a tchyně občas pohlídala děti - víkendové dny, protože pracovala, byla ještě mladá.
Já ani nevím, jak jsme to stihli a zvládli, měla jsem nejdřív individuál a pak jsem přešla na dálkové studium, jenže jsem u toho musela pracovat, abych mohla dálkově...a tak šla dcerka ve dvou do jeslí...to byl zas jeden z velkých problémů...protože prostě dítě pro stát a společnost tenkrát určitě nebylo na prvním místě, ale povinnost ke společnosti - prostě práce :).
Mám asi organizační talent, umím si rozvrhnout čas a "práci" asi jsem měla opravdu nezměrnou vůli a sílu....manžel se chytil a byl vlastně i rád, že prostě budujem něco, co je reálné a má budoucnost. Já teda nic stavět nechtěla, maximálně okál na klíč, jenže než na nás přišla řada, zdražili ho několikanásobně a pak ho úplně přestali vyrábět, v té době jsme měli dostaveno.
A v té době jsme koupili i první chytrý pletací stroj a začali plést čepičky, které jsme pak prodávali na trhu...takže asi skrz tu aktivitu nebyl čas na nějaké třenice, nudu nebo nějaké "blbiny".
Náročné, ale vlastně uspokojující...
Mám teda už pocit, že žiju věky, prožila jsem toho tolik...ale tyhle začátky a první dvě desítky společného života byly prostě moc fajn, náročné, ale jakoby plné všeho...
Mně to přišlo normální, lidi nechápali, jak všechno stíháme, ale jo...školu jsem dokončila, pracovala pak asi dva roky a pak jsme se plně věnovali čepičkám...a dál jsme firmu rozvinuli v další aktivity, bvyla jsem i hodně s dětmi doma, nemusela jsem fyzicky být jinde.
A pokračovalo to celé dál...asi by můj život vydal na velkou tlustou knížku...fakt mi přijde jakobych žila už kolik životů běžného člověka
. Konkrétně dneska jsem hodně unavená...a nemám ani z čeho...ale to už se teda hlásí roky
.
No, ono to asi nikoho nezajímá, ale jen jsem chtěla říct, že jsem jedna z těch, kdo se brali hodně brzy, manželovi bylo 18. mně už 19 a myslím, že nelitujeme ani jeden...
Spíš mi přijde, že čím bych byla starší, tím hůř bych se přizpůsobovala druhému a on mně, takhle jsme oba odcházeli z původní rodiny a přizpsobili jsme se v tom druhém domově jeden druhému a okolnostem...a oba jsme měli podobné nastavení v tom, co jsme chěli, co bylo pro nás důležité a kam jsme směřovali.
Ale ani nejsme jediní, těch lidí kolem v podobném věku máme víc...brali se třeba o dva tři roky později, ale taky mladí.