Díky všem, kdo mi trochu pomohli získat perspektivu, když jsem psala minulé téma. Říkala jsem si, že si zasloužíte vědět, jak to pokračuje, když jsem se už dostala z nejhoršího.

Takže - oživení vztahu se nekonalo, žádné překvapení. Po onom rozhovoru, kdy se muž uvolil to ještě zkusit, proběhlo asi 14 dní, kdy jsme spolu jednou šli o víkendu na oběd sami dva, konverzace v pohodě, asi jako s dobrým kamarádem. Potom se na to vykašlal úplně.

Koncem září jsem to odpískala. Řekla jsem manželovi, že vidím náš vztah jako mrtvý, že žijeme jako spolubydlící. Byl velice překvapený, asi ho do té doby nenapadlo, že bych mohla náš vztah vlastně ukončit, když se mi v něm nebude líbit.

Prošli jsme si třemi měsíci dost smutných rozhovorů, jsme spolu dlouho a je to bolestné pro oba. Nicméně si pořád myslím, že ke mně už nic necítí a že je mu ve skutečnosti líto našeho vztahu, jaký byl kdysi.

Dětem jsme o rozchodu řekli, když se situace trochu uklidnila, nezněly překvapeně. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta, musíme se dohodnout na péči o děti a majetku, ale na obou stranách je vůle ukončit manželství dohodou. Je mi líto, že to takto dopadlo, ale neskutečně se mi ulevilo. Ten pocit, že jsem udělala tlustou čáru mi strašně pomohl, mohla jsem se zase nadechnout. Vzduch se mezi námi vyčistil, chováme se k sobě jako staří přátelé, nemáme problém spolu zatím bydlet, ale je to už jiné.
Tož tak.