U pojmu "jedničkář" bych se taky pozastavila.
K čemu je to vlastně nutný. Jak necháme známkami definovat naše děti a jejich budoucnost.
Jako rodiči mi jsou známky u zadele. Přijde mi úplně OK, když má dítě polovinu dvojek. Kdyby se vycajchnovalo a zabralo, jedničky by mělo, ale nevidím jako osobnostní chybu, že nemá zrovna tuhle ambici. Přijde mi naopak fajn, že v pohodě bez nervů pluje a nedělá si přílišné starosti se známkami, považuju to za pro život dobrou vlastnost, být "v pohodě neperfektní" a ty nervy s jedničkami mi přijdou přehnané.