Kdysi se mi stalo s dvočecím kočárem. Byla jsem odkázaná na nízkopodlažní autobusy, ale někdy mě do nich nepustili, i když tam jiný kočárek nebyl, protože jsem zabírala místo za dva, většinou už tam ale jiný kočár byl.

Do vyšších autobusů nebo třeba do metra jsem se nedostala nikdy, nikdo mi s dvočecím kočárek nechtěl pomoct, i na přímé prosby jsem byla někdy i dost nehezky odmítaná. K tomu jsem měla ani ne dvouletou nejstarší, takže nastoupit i do toho nízkopodlažního nebylo úplně snadné.

Tak jsem byla dost omezená v pohybu, doktory jsme řešili buď pěšky nebo autem (já tehdy auto neměla a ani jsem neřídila), jinak jsem se pohybovala jen tam, kam došla ta dvouletá.

"Osvobodilo mě", když se dvojčata v patnácti měsících naučila sedět a mohla jsem jednu dát do golfek a druhou do krosny. Už jsem se nemusela nikoho doprošovat, jedno dítě na zádech, golfky do ruky a nejstarší dítě už skoro samostatné, tak jsem se dokázaa sama dostat třeba i do tramvaje, pokud tramvaják nebyl rapl a nezavřel mě s golfkama napůl naloženýma. Vždy jsem nejdřív zvedla starší, pak golfky, pak sem lezla já, ven jsem dávala starší, pak jsem slezla já, pak jsem si sáhla pro golfky. V tomto období mi někdy pomohla nějaká starší paní tím, že vzala za ruku tejdy tříleťačku a pomohla jí vystoupit.