Ahoj, snad mi některá dobrá duše poradíte.:) Bude to asi delší, tak se omlouvám. Zkrátka když se mi v životě děje něco, co doprovází silné emoce, tak jsem zvyklá se svěřit svým přátelům. Protože mi to pomůže, svěřit se jim. Napíšu jim třeba na WhatsApp co se mi právě přihodilo. Nečekám v žádným případě nějakou rychlou reakci. Prostě jim napíšu, vypíšu se a klidně ať mi odpoví až budou chtít. V žádném případě je neobtěžuju nějakým voláním, já sama si raději píšu a nebo osobní setkání. Proto zmiňuji, že neočekávám rychlou reakci, oni dobře ví, že mají odpovědět až budou mít chuť a čas. Tak samo jsem tu i já pro ně a jsem moc ráda, když se mě zeptají na můj názor, já s nimi jejich problém proberu odspoda nahoru a když mi pak řeknou, že jsem jim pomohla, prostě mě to zahřeje u srdce. Jsem spíš introvert, ale jsem přátelská a moji blízcí ví, že tu budu vždy pro ně kdyby cokoliv.

Včera mi ale napsal kamarád, že si ode mě musí dát pauzu. Že chápe, že toho mám hodně, ale v každé druhé zprávě píšu, že mě někdo/něco se*e a jemu to bere energii. Poděkovala jsem mu, že mi to řekl, protože je dobře, že ví, že mi to říct může. A pak se ho zeptala, jestli by mi mohl říct co přesně na něj působilo tak negativně. Prostě v rámci sebereflexe chci vědět, co jsem udělala špatně. Zatím si to nepřečetl.

Je ve mně pocit lítosti, že jsem někomu energetickým "upírem", taky teda pocit méněcennosti že si ode mě dlouholetý kamarád musí dát pauzu a teď teda ten poslední pocit, který nerada přiznávám, ale zkrátka tam je...trochu se mě to dotklo. Projížděla jsem si naše konverzace v posledních dvou týdnech a nebyly tam jen nějaké negativní emoce. Byly tam i pozitivní věci, snažila jsem se to vyvážit, vtipkovali jsme...ptala jsem se ho taky pravidelně jak se má apod. Prostě to nebylo tak, že bych na něj hodila spršku svých problémů a nezajímala se o něj. Trochu mě to překvapilo a říkám si, co je se mnou špatně, protože už v minulosti mi něco podobného napsala kamarádka. Oba tyto přátele znám už dlouhá léta, ale nemáme možnost se moc vidět, protože jeden žije přes celou ČR a kamarádka zas v cizině.

Už jsem si říkala, že na to fakt kašlu a budu se svěřovat jen manželovi, ale prostě to mám tak, že jsou pro mě přátelé důležití a to, co mi pomůže, je svůj problém s přáteli posdílet a pokecat o něm. Kdybych ty emoce chtěla třeba vyběhat nebo zajíst čokoládou, nemá to stejný efekt. Už si říkám, že je fakt chyba ve mně když snad během roku mi toto řekli ti dva lidé, které znám fakt třeba od střední (a je nám přes 30). Je pravda, že teď poslední měsíce byly těžký, jsem na antidepresivech, ale teď AD zabraly a jsem lepší. Tak nevím. Jen dodám že my s manželem jsme bohužel zatím bezdětní a přátelé o kterých mluvím také. Proto máme asi tu komunikaci jinou (častější) než třeba běžně bývá u lidí, kteří už mají svoje děti.

Děkuji za názory.:)