"děti neutíkají ze třídy v případě nezdaru"

Tak to by ses divila. A návrat není vždy jednoduchý.

U mě nejde o nezdar jako takový. Jde o to, že v tomto případě byla narušena důvěra tam, kde to bez důvěry nejde. Ty dvě naše pozice nejede odmávnout profesionalitou, protože pracujeme s dětmi, tam ten lidský faktor musí být vždy. Bez vzájemné důvěry mezi námi dvěma to odnesou ty děti, kterým obě chceme pomoct.

"Hledej někoho, kdo s tebou takové pocity probere, rozklíčuje...a naučí tě, jak takové situace zvládat, aniž bys je obracela proti sobě a trápila se."

Tady nejde o žádné mé pocity. Ona mě poškodila profesně a zároveň zklamala jako kamarádka. "Kamarádku" jsem už dávno zpracovala. Profesní spolupráce je narušená. Šéf stojí mezi námi a snaží se to ukočírovat, ale nemyslím si, že dlouhodobě je stav udržitelný.

"Ty míváš pocity, že někomu vadíš, někdo po tobě jde, komusi překážíš. Já osobně mám podezření, že to ani není pravda."

O mých pocitech toho moc nevíš. Za to, že nevěříš tomu, co píšu, nemohu, máš na to právo, ale pro mě nemá smysl se tu nějak obhajovat, protože to situaci evidentně nepomáhá. Moje chyba, že se snažím konkretizovat, když mám pocit, že někdo nerozuměl mému vyjádření. Máš zkreslenou představu o tom, co mě trápí a zdá se, že jsi přesvědčená, že to víš lépe než já. Ale já nehodlám být tu za další Valkýru, Konvalinku nebo Zufi. Už dávno se sem nechodím svřovat a hledat rady, takže mě neoslovují ani ty nevyžádané. Zapojila jsem se do diskuze jako jiní, při dovysvětlení, co mám na mysli, jsem se snažila být maximálně popisná, píšu bez emocí, ale holt jsem už nějak zaškatulkovaná. Pak ale nemá smysl něco psát, když stejně ostatní ví lépe než já, co dělám nebo nedělám a jak se cítím .