Já to mám bohužel položené tak, že je to úplně jedno, jestli se jedná o kamarády nebo o partnery. I po těch letech terapie mi prostě jednoho dne hlava zavelí a je konec. Vždycky když se to pokusím silou mocí zlomit a zachovat se jinak, o to víc silnější ten pocit je a stejně to dřív nebo později skončí stejně. Jsem ze sebe zhnusená, ale je lepší být sama, než zanechávat po sobě spoušť. Vím moc dobře, jak se totiž cítím já po tom co to takhle udělám a nechci aby se takhle cítil kdokoliv jinej .... Jenže si prostě nedokážu pomoct. Když člověk není schopný ovládat své chování racionálně, pak je lepší, aby byl sám. Kdo tohle nezažil a není v mé hlavě,tak to nemůže pochopit. Asi jsem neměla na tenhle příspěvek odpovídat, ale taky jsem si prostě nemohla pomoct, zvlášť když jsem nedávno takhle odstřihla jedinou možnou osobní záchrany.