Bojím se jen chvílemi. Spíš mě někdy jímá hrůza a beznaděj toho života na Ukrajině. V kombinaci s těmi zemětřeseními teď toho bylo nějak moc.
A někdy se bojím té nejistoty, co by kdyby. Ale většinu času ne. Neovlivním to.
Spíš jak tu někdo psal, že dobré časy skončily a mně je někdy hrozně líto, že jsem si jich (i moje dítě) neužily. Že jsme měli jako rodina žít víc a tady a teď a méně zodpovědně. Jenže to už nedoženu. A všichni víme, že nárok na štěstí a život "dle katalogu" prostě neexistuje.