Dvě věci: žít tak, aby se člověk nemusel stydět (z hlediska vyššího principu mravního, slovy klasika), to ano.

Ale co se týká konkrétní náplně dne stačí nelitovat toho, že jsem místo povalování měl jít radši na procházku. A je to ok, dle mého. Tedy nejde ani tak o to, aby člověk nějak "objektivně naplněně" žil, ale co si o tom myslí. Nemá smysl se zbytečně trápit blbostma - např. litováním ztraceného času. Nebude ho proto víc. Jak píše Rose - dokud žiju, je ho neomezeně. Až nebudu, nebude žádný. Uvažovat v intencích "tento den může být poslední" je zbytečný stres.