Pokud by mi to zdravotní stav dovolil, jela bych do Jižní Ameriky, abych na vlastní oči viděla vodopády Iguacu.
Denně bych objímala své nejbližší, stejně jako to dělám denně teď.
Vše ostatní by tedy bylo stejné.


Pozůstalost by se řešila po mé smrti - rozdělením mezi manžela a kluky (rovným dílem), lyže a kola by dali mojí sestře. Můj popel by zakopali pod strom na místo, odkud je vidět na Brdy.
V práci bych neřešila absolutně nic, prostě bych oděšla a už nepřišla. Kdyby mi zajelo auto, bylo by vše jinak během minuty,... takhle bych mohla všem říct AHOJ.