Momentálně jsem těžce frustrovaná MM. Je doma druhý den po několikaměsíčním pobytu v nemocnici a fyzioterapeutickém ústavu. Za 3 měsíce, co byl v nemocnici, jsem za ním nebyla max. 10x. Od příjezdu mě úkoluje, co mám ještě dělat. Dnes jsem přišla v 18 hod. z práce (byla dlouhá porada), od oběda jsem nejedla a chtěla jsem si nabrat jídlo. Odklopila jsem hrnec a protože na kredenci bylo nádobí, položila jsem poklici na místo, které se mu nelíbilo. A sdělil mi, že si budu asi muset něco uklidit, abych měla kam poklici odložit. Pohádali jsme se, protože se fakt nehodlám neustále nechávat buzerovat. Já musím kromě výdělku řešit všechno kolem dětí, domu, psa, MM (úřady, objednávání k lékaři, objednávání receptu na léky, doprovod na procházku, nákupy, rozličné posluhování nutné kvůli jeho zdravotnímu stavu...). Navíc jsem vyčerpaná z těch měsíců, co jsem vstávala 5.30 a vracela se domů v 19-19.30 hod. A emočně jsem vyčerpaná až na dno. Ano, vím, že on na tom není psychicky OK, štve ho, že je "nemohoucí", řeší obavy, jakou práci zvládne a jestli ji sežene... Ale jestli si urychleně nezačne vážit toho, co všechno dělám, a nezačne projevovat náklonnost i fyzicky, může řešit další problém, a to, že s ním nebudu chtít být. Já také potřebuji ocenění, pochopení, oporu... Nevím, proč by to mělo být důležité pro chlapy a pro ženy ne. Mám toho nějak plné zuby.