"Žena mě neustále prudí, naposledy na mě křičela, protože jsem nedal špinavý hrnek do myčky. Říká, že se cítí jako služka..........Myslím, že půjdeme od sebe, nemá to smysl."

No, a za chvíli jede domů a volá jí po cestě, zjihlým hlasem: "Beruško, mám po cestě něco koupit, nemáš na něco chuť? Řekni si... Za chvíli jsem doma, těším se."

Jestli jsem v typicky chlapském kolektivu něco pochopila, tak že chlapi jsou podobní trpitelé jako ženy - mezi sebou si stěžují, ale ve skutečnosti by nic neměnili. A vidím to i u kamarádek, při véče mluví o rozvodu, nepřekonatelných rozporech, že si s manželem vlastně zkazily život. Nestačím se divit. A potom slyším ve dveřích milounce: "Ahoj, jak ses měl, odpočinul sis? Nejdeš ještě spát, otevřeme si víno?"

Takže já už tohle vůbec neberu vážně. Akorát jsem celé roky nepochopila, jak to, že já tohle nedělám. Nelkám, nezoufám si. Když mi něco na MM vadí, řeším to s ním. Já takhle o něm fakt nemluvím, nechápu to