Mlsoune,
pokud by mě netlačil věk, tak bych na to šla takhle:
1) hledala bych si novou práci a pokud by mi to deprese umožňovala, snažila bych se v něčem, co mám ráda zdokonalit. Nejlépe, co mohu uplatnit v nové práci.
2) odložila bych snahu o dítě - nemáš kam spěchat, s práškama na depresi otěhotnět bych asi nechtěla. V těhotenství jsou velké výkyvy hormonů, nevím, zda ti s prášky na depresi bude líp nebo hůř.
Ale hlavní bod - vše kolem novorozeně je hodně náročné, najednou spadneš do toho, že jsi plus minus na dítě sama, když bude muž v práci a chronické nevyspání, když dítě nespí, udělá svoje. To všechno tě může totálně rozhodit a vrhnout ještě do mnohem horší deprese.
3) až bych si našla práci, tak bych se v ní rozkoukala... načerpala trochu sil, oddechla si
4) teprve po tom bych se začala snažit v klidu o dítě

Promiň, před 2 týdny jsi tady psala, jak na tom zdaleka nejsi OK a najednou píšeš, že už je všechno skoro o 100 procent lepší. Myslím, že moc tlačíš na pilu a neuvědomuješ si, že dostat se z deprese, která potřebuje léčbu, je mnohem časově náročnější. Mateřství s ženskou může dost zamávat a já bych to teda s ne úplně zaléčenou depresí neriskovala.