Přidat odpověď
No, já na to koukám asi z pohledu zaměstnance takový Dari79.
Mám doma 3 děti, čas od času potřebuji s nimi k zubaři, na oční (všichni máme brýle), sportovní prohlídky, standardní prohlídky u dětské doktorky, třídní schůzky, školní akce - v září, v prosinci a v červnu, kazdé dítě sportuje, tak že čas od času volno na nějaké závody. Pak mám své lékaře - gynda, zubar, oční prostě pořád něco. Na PN jsem byla za 7 let dva dni. Jako máma pořád honím čas a kdykoliv můžu a mám naděláno, chci prostě třeba vyjímečně se potkat se svým dítětem dřív jak v půl sedmé večer.
Svému zaměstnavateli, který neřekne ani popel, když řesím svoje pochůzky a občas si v práci musím vyřešit i soukr. mail nebo nějakou banku, doklady. To je prostě pořád něco. Já bych neřekla ne, pokud mě požádá o dočasnou výpomoc za kolegu na PN. Pokud pracuji za dva lidi dostávám se do smyčky a nestíhám dělat dvě 8hod. práce v jedné pracovní době. Pokud to kolega natahuje a protahuje svůj návrat a není schopen říci nadřízenému, kdy a jestli vůbec plánuje svůj návrat, budu naštvaná a kolegové kteří navazují na mou a její prácei taky, protože taková práce nemůže být kvalitní. Naštvaná je rodina a už to jede další smyčka, psycho a deprese pro dalši osobu?
...trochu mám dojem, že na zakladatelčiných zdravotních problémech se podílí právě i ta práce velkou měrou. Těhotenstvím vybruslí jen na tři roky a pak se její stavy začnou opakovat a k prostředí do kterého se jí nechce se přidá i "jak bude to moje dítě zvládat odloučení?", "x let jsem nepracovala, technika se hrozně posunula, zvládnu tu práci?" "Co když bude dítě v kolektivu furt nemocné?" "Jak budu zvládat chod rodiny a práci?" "Úplně se tam vyměninli kolegové, jsk zapadnu?"
Předchozí