Můj životní problém je, že jsem asi muž. Pociťuji dlouhodobě frustraci z toho, že mé kvality jsou nedoceněny, všechno je bráno automaticky. A přestože se dostatečně "otvírám" a mluvím o tom, ocenění nepřichází.

Na druhou stranu si připadám jak roztleskávačka. Za každý prd oceňuju, jásám, podivuji se nad šikovností. Ale ležení u televize teda nepovažuji za patřičně úžasný výkon, to teda nechválím. Obávám se, že kdybych to udělala, nesetkalo by se to s úspěchem, spíš by to bylo považováno za sarkasmus a rýpání.