Odešla bych. Je to fér vůči Tobě i vůči zaměstnavateli. A je úplně jedno, jestli zaměstnavatel se chová hezky nebo hnusně. Hlavní je, jak se chovám je ... jak se chovají ostatní, to je zase jejich věc.
Prostě když vím, že se někam nevrátím, vrátit nechci - tak bych dala výpověď, řekla důvody, pocity. A možná by se ulevilo i protistraně.

Taky jsme měli kolegyni na PN s psychiatrickou diagnózou, přes rok a půl. Jsme malá firma, nikoho dalšího jsme přijmout nemohli - co měsíc hlásila, že už nastoupí. Její práci dělali střídavě různí jiní lidé, kteří se ji museli naučit. Nakonec kolegyně získala invalidní důchod, bylo jí už přes 40 a mohl na její místo nastoupit někdo jiný. Myslím, že kdyby se i chtěla po půl roce / roce vrátit, všichni už na ni byli tak naštvaní, že by to ani nešlo. Navíc jsme u ní věděli, že to je z části fingované, někdo ji znal nějak blíže. Už si to moc nepamatuju, ale byla z toho takový divná pachuť.

Já raději jednám na rovinu - nelíbí se mi někde, přináší mi to psychický problémy - tak tam prostě nebudu. Proč taky. Peníze nejsou vše, do hrobu si je člověk nevezme, duševní zdraví ani jiné s nimi nezaplatí. A už jen tím, jak musí zakladatelka přemýšlet, zda tam nastoupí nebo nenastoupí - tzv. asi i kdyby jí mohlo být líp, tohle ji zase sráží zpět .. tak já bych prostě šla raději na pracák a hledala cokoliv. I pod mou kvalifikaci, hlavně klidnou práci, lepší kolektiv. Na doporučení. Vždy je nějaký řešení.