Taky jsme nebyli jednotní a děti měli prostě svůj vztah ke mně a svůj vztah k manželce. Důležité bylo se snažit je neupřednostňovat, což se nám stejně nepovedlo. Ale aspoň ne jeden jednoho a druhý druhého.
Ono, když je každé dítě jiné, má jiné problémy, požadavky, potřeby, tak je to těžké. Druhé dítě trochu doplatilo na velké a hlasité problémy prvního (silný ADHD, dyslektik, dysgrafik, problémy s reflexy, astma, ....), zatímco to druhé mělo problémy méně viditelné a konzervativní, více práškové (středně těžkou poruchu imunity, občas záchrana ve špitále na kapačkách, nemožnost chodit do školy, astma, později Crohnovu nemoc), takže jsme přehlédli dyskalkulii a ADD (bez hyperaktivity, snílek). No přehlédli, nepřehlédli, ale jak jsme řešili jen dyslexii a ADHD u prvního (a vykašali-li se na motoriku, dysgrafii atd.), tak už jsme tu dyskalkulii prostě nezvládli. Měli jsme od kamarádky návody, co dělat, jaké hrát hry atd. Ale nezvládali jsme. Postupně jsme to doučili a dítě absovovalo nakonec gympl taky za vydatné pomoci, hlavně bratra.
Ale co se týče jednoty, v mladším věku jsme ji moc neměli, navíc jsem se často zjevil po týdnu ze služebky a vstávaly my vlasy na hlavě z manželčina přístupu. Tak jsme prostě zvolili dvojinstanční přístup. Prostě děti se mohly ke mně "odvolat" a moje laskavá manželka unesla, když jsem její názor změnil. Já se snažil to moc nedělat, ale někdy to nešlo, byla moc tvrdá.
Když o tom tak píšu, tak vlastně kvůli její pokoře vůči mně jsme měli jednotu. To jí musím někdy říct...